DOC. Č. 1 – PROHLÁŠENÍ INSTITUTU MATER BONI CONSILII K MOTU PROPRIO „SUMMORUM PONTIFICUM CURA“
V návaznosti na Motu proprio Summorum Pontificum cura o používání římského misálu (7. července 2007), Institut Mater Boni Consilii:
– s uspokojením konstatuje, že pokus o úplné zrušení starobylého a ctihodného Římského misálu a jeho nahrazení novým reformovaným misálem, jak jej jasně formuloval Pavel VI. ve svém projevu na konzistoři dne 24. května 1976, je – jak nepřímo přiznává samotné Motu Proprio Summorum Pontificum – žalostně neúspěšný;
– neuznává však „hodnotu a svatost“ nového mešního rituálu z roku 1969, který je aplikací Druhého vatikánského koncilu;
sdílí naopak názor kardinálů Ottavianiho a Bacciho na nový obřad, podle něhož nový misál „představuje jak ve svém celku, tak v detailech, ohromující odklon od katolické teologie Mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu“;
– připomíná, že tak přísné rozhodnutí nemůže stanovit církevní obřad, to jest uvedený v platnost legitimní a nejvyšší církevní autoritou;
– proto neakceptuje, aby reformovaný Misál byl považován za „řádnou“ formu katolického obřadu, jehož by původní Římský misál byl pouze „mimořádnou formou“;
– požaduje, spolu s výše jmenovanými kardinály Ottavianim a Baccim, zrušení nového obřadu a celé liturgické reformy;
– varuje před plánem další liturgické reformy, která by vyplynula ze sloučení a zmatení obou obřadů.
Verrua Savoia, 16. července 2007, svátek Panny Marie Karmelské.
DOC. Č. 2 – PÁTER FRANCESCO RICOSSA: ÚVAHY O MOTU PROPRIO „SUMMORUM PONTIFICUM“
7. července 2007 zveřejnil Benedikt XVI. apoštolský list motu proprio Summorum Pontificum cura o používání Římského misálu, jemuž předcházel dopis biskupům celého světa, představující tento dokument.
Ti katolíci, kteří se od počátku stavěli proti liturgické reformě koncilu, nemohou zůstat lhostejní k podobnému dokumentu, který, ač nevychází z Církve, bude mít jistě na život Církve významný dopad.
Abychom mohli tuto otázku náležitě posoudit, je však nezbytné vrátit se k počátkům celého sporu týkajícího se používání Římského misálu a katolického rituálu a obecněji celé liturgické reformy.
Druhý vatikánský koncil a liturgická reforma
Liturgická reforma, která vyvrcholila v roce 1969 vydáním nového misálu, sice překročila rámec koncilní konstituce Sacrosantum Concilium, ale byla provedena a prosazena na příkaz a pod dohledem Pavla VI., aby i v liturgické oblasti vyjádřila novou „lex orandi“, novou „lex credendi“ koncilní ekleziologie založené na ekumenismu a mezináboženském dialogu a obecně nový vztah mezi Církví a současným světem (viz zejména koncilní dokumenty Lumen gentium, Unitatis redintegratio, Orientalium ecclesiarum, Dignitatis humanae personae, Nostra Aetate, Gaudium et spes).
Liturgická reforma tedy nemůže být oddělována od doktrinální reformy Druhého vatikánského koncilu. Není náhodou, že téměř současně s Motu Proprio o liturgii, vydala Svatá stolice pro nauku víry, v návaznosti na Dominus Jesus a na proslov Kardinálům ze dne 22. prosince 2005, další dokument (Odpověď na otázky týkající se některých aspektů nauky o Církvi), ve kterém se pokouší interpretovat Lumen Gentium č. 8 (slavnou část, podle které Církev Kristova existuje v Katolické církvi, ale není Katolickou církví). Tento výklad je v rozporu s hermeneutikou, která jde nad rámec doslovného textu Koncilu, ale je naprosto věrný doslovnému textu samotného Koncilu, který není v souladu, jak se naopak snaží dokázat, s předchozím učením Církve.
Liturgickou reformu tedy nelze oddělit od doktrinální reformy Druhého vatikánského koncilu. Pokud tedy doslovný text Koncilu, a nejen jeho „duch“, je v rozporu s učením Církve, vyplývá z toho, že samotný Koncil nemůže pocházet od Církve a její nejvyšší autority, požívající Boží pomoci. A také to, že tudíž Benedikt XVI., hodlající zůstat věren Druhému vatikánskému koncilu, dokud bude mít tento úmysl, nemůže být Autoritou Církve. Z tohoto důvodu jsme napsali, že Motu proprio, vydané Benediktem XVI., není dokumentem Církve a nepochází od ní. První závěr, ke kterému jsme dospěli, je tedy následující: krize, kterou procházíme, neskončí, dokud nebudou napraveny a odsouzeny chyby Druhého vatikánského koncilu. Samotné sloužení Mše podle Římského misálu tuto krizi neukončí a není přípustné sloužit Mši svatou nebo se účastnit Mší sloužených ve společenství (una cum Pontifice nostro Benedicto) s autoritou, která jí být nemůže, protože vyznává a prosazuje nauku reformovanou Druhým vatikánským koncilem.
Liturgická reforma v posudku „Stručného kritického rozboru Novus Ordo Missae“ a Motu Proprio
Když v roce 1969 Pavel VI. oznámil svůj záměr vydat nový Misál, skupina teologů v čele s dominikánským knězem L.-M. Guérardem des Lauriers, profesorem na Papežské lateránské univerzitě, sepsala „Stručný kritický rozbor Novus Ordo Missae”. Při podpisu a předložení tohoto dokumentu Pavlu VI. kardinálové Ottaviani a Bacci vyjádřili ohledně reformy Misálu tento názor: „Novus Ordo (…) představuje, jak ve svém celku, tak i v detailech, ohromující odklon od katolické teologie Mše svaté, tak, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivním stanovením „kánonů“ obřadu vybudoval neprůchodnou hráz proti jakékoli herezi, která by narušovala integritu mešního mysteria“. Reformovaný misál je proto „velmi závažným rozkolem“. Všichni, kdo se po dobu zhruba čtyřiceti let odmítali modlit podle nového montiniovského misálu nebo se účastnit bohoslužeb sloužených podle tohoto misálu, a drželi se toho původního, tak činili proto, že byli o správnosti tohoto rozhodnutí pevně přesvědčeni.
Zcela odlišný názor vyjádřil Benedikt XVI. v dopise biskupům a v Motu proprio. Reformovaný Misál zůstává řádnou formou římského obřadu, zatímco katolický Misál je jeho mimořádnou formou (čl. 1). Navíc se uvádí, že „mezi oběma vydáními Missale Romanum neexistuje žádný rozpor“, a proto se dochází k závěru, že „aby mohli žít v plném společenství, nemohou ani kněží, kteří udržují původní obřadové rituály, v zásadě vyloučit bohoslužby podle nových liturgických knih. Totální vyloučení nového obřadního rituálu by totiž nebylo v souladu s uznáním jeho hodnoty a svatosti“ (dopis Biskupům). Zdá se, že účast na novodobém obřadu se předpokládá alespoň během Svatého Tridua (Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota), kdy používání „starého“ Misálu není povoleno (čl. 2). Náboženské instituty, které se připojily ke Komisi Ecclesia Dei a snažily se vyhýbat celebrování nové mše, se nyní paradoxně po vydání Motu proprio mohou ocitnout v horší situaci než tomu bylo dříve! Těžko lze pochopit, jak mohl Mons. Fellay, představený Bratrstva sv. Pia X., prohlásit, že „papežské Motu Proprio obnovuje práva tridentské Mše“ (prohlášení Bratrstva sv. Pia X., 7. července 2007) a že tento „dokument je darem milosti (…) není to krok, je to skok správným směrem (…) akt spravedlnosti (…) mimořádná nadpřirozená pomoc“ (rozhovor Mons. Fellaye s Vittoriem Messorim, Corriere della Sera, 8. července 2007).
Druhý závěr je tedy ten následující: katolíci se nesmí spokojit s uznáním přípustnosti celebrování podle Missale Romanum, ale musí požadovat – pro slávu Boží, svatost Církve, blaho duší, integritu víry – to, co v roce 1969 požadovali kardinálové Ottaviani a Bacci, tedy jednoduše zrušení nového Misálu (a celé liturgické reformy).
Otázka platnosti ritu Novus Ordo a důsledky zanedbání této otázky po vydání Motu Proprio
Benedikt XVI. hovoří, jak jsme viděli, o pravověrnosti, o „hodnotě a svatosti“ liturgické reformy. To by nás nemělo překvapit. Jakýkoli rituál Církve totiž nemůže být nic jiného než pravověrný (v souladu s řádnou naukou), platný a svatý, stejně jako učení Církve a Papeže nemůže obsahovat chyby proti víře nebo morálce.
Jestliže nový Misál a liturgická reforma obecně „představují ohromující odklon od katolické teologie Mše svaté“, je to možné pouze proto, že nepocházejí od Církve a její božsky zaštítěné Autority.
Pakliže ale nový Misál a spolu s celou liturgickou reformou a i nový rituál svátostí a nové papežství nejsou zaručeny svatostí Církve, pak o platnosti těchto obřadů, alespoň některých z nich, lze pochybovat. Nový stav věcí, vzniknuvší po indultu z roku 1984, a následkem Motu proprio z roku 1988 a Motu Proprio z roku 2007, dal vniknout závažné situaci týkající se platnosti a úcty vůči svátostem, zejména svátosti eucharistie a oběti Mše svaté. A skutečně, jako třetí závěr je nutné připomenout kněžím a věřícím, že – kvůli pochybnostem o platnosti nového rituálu biskupského svěcení a kněžského vysvěcení – existují pochybnosti o vysvěcení kněží vysvěcených podle nového ritu, nebo kněží, kteří přijali kněžství od Biskupů vysvěcených podle nového ritu – a proto by jejich Mše, i když sloužená podle starého Missale Romanum, mohla být neplatná. Že kvůli pochybnostem o platnosti nového Misálu jsou hostie posvěcené podle nového ritu posvěcené s pochybnostmi, a že proto věřící, kteří přistupují ke svatému přijímání i během mše podle starého Misálu celebrované platně vysvěceným knězem, by mohli přijímat svaté přijímání neplatným způsobem, pokud byly rozdávané hostie posvěcené během bohoslužby konané podle nového Misálu. A konečně, že hostie platně posvěcené během Mše celebrované podle starého ritu a uchovávané v tabernákulu budou pravděpodobně znesvěceny, pokud budou rozdávány věřícím během reformovaných obřadů, které podle slov samotného Benedikta XVI. často „hraničí s únosností“ (a dokonce ji daleko překračují!). Tyto důvody, které se připojují k předchozím, znemožňují jakékoli praktické přijetí Motu Proprio Summorum Pontificum.
Situace Církve po Motu Proprio: naděje a obavy.
Nepřísluší nám soudit subjektivní záměry Benedikta XVI. k vydání Motu Proprio, byť on sám je alespoň částečně vyjevil, když jako důvod tohoto opatření neuvedl obranu víry, ale motiv ekumenický, a dokonce dospěl k nepřijatelné kritice samotné Církve a svých „předchůdců“ („Při pohledu na minulost, na rozkoly, které v průběhu staletí rozervávaly Tělo Kristovo, vyvstává neustále dojem, že v kritických okamžicích, u zrodu těchto rozkolů, nebylo ze strany odpovědných představitelů Církve učiněno dost pro dosažení smíru a jednoty; vzniká pocit, že opomenutí v Církvi měla svůj podíl na tom, že se tyto rozkoly mohly dále konsolidovat“).
Můžeme si však položit otázku, zda – bez ohledu na úmysl – je Motu Proprio krokem vpřed k řešení krize, kterou právě procházíme, nebo zda se naopak jedná o vážné nebezpečí. Vzhledem k tomu, že přecházíme z oblasti principů do oblasti konkrétních skutečností, je snazší se dopustit omylu. Pojďme se společně pozastavit nad tím, co mi připadá jako důvod k naději nebo k obavám do budoucna, přičemž mějme stále na mysli, že brány pekelné Církev Kristovu nepřemohou.
Důvody ke spokojenosti přesto nechybí, jak upozornili i nejkritičtější komentátoři Motu Proprio. Nejdůležitějším se mi jeví – oficálně přiznané – selhání pokusu o definitivní odbourání Římského misálu a Oběti Mše svaté. Ve svém dopise Biskupům Benedikt XVI. uvádí, že se zavedením nového Misálu nebyl ten starý „nikdy právně zrušen, a proto v zásadě zůstal vždy povolen“. Těmito slovy se Benedikt XVI. distancuje nejen od tvůrce liturgické reformy, Mons. Annibale Bugniniho, který zastával přesně opačný názor (viz A. Bugnini, La riforma liturgica 1948-1975, CLV Edizioni Liturgiche, Řím, 1983, s. 297-299), ale i od samotného Pavla VI., který na konzistoriu 24. května 1976 výslovně prohlásil: „Ve jménu tradice žádáme všechny naše děti, všechna katolická společenství, aby s důstojností a horlivostí slavila reformovanou liturgii. Přijetí nového Ordo Missae rozhodně není ponecháno na libovůli kněží nebo věřících: Směrnice ze dne 14. června 1971 stanovila, že Mše v původní tradiční formě může být s povolením řádného biskupa sloužena pouze kněžími v pokročilém věku nebo nemocnými kněžími, kteří obětují Boží oběť sine populo. Nový Ordo byl vyhlášen, aby nahradil starý, po zralé úvaze, na základě podnětů Druhého vatikánského koncilu. Stejně tak náš svatý předchůdce Pius V. zavedl povinné používání Misálu reformovaného z jeho autority, v návaznosti na Tridentský koncil.
Stejnou vstřícnost vyžadujeme i my, touž nejvyšší autoritou, která pochází od Ježíše Krista, vůči všem ostatním liturgickým, disciplinárním a pastoračním reformám, k nimž došlo v posledních letech v souladu s koncilními dekrety.“
Ti, kdož byli svědky oněch dnů, si se zármutkem vzpomínají na případy kněží, jež až do té doby sloužili Mši podle „starého“ rituálu a kteří jej opustili z poslušnosti k Pavlu VI., a na další, jež, pokračujíce ve sloužení Mše podle Missale Romanum, se stali terčem nejrůznějších druhů perzekucí. Dnes můžeme říci, že pokus Pavla VI. o úplné zničení a zákaz slavení Mše svaté, i oficiálně, selhal. Tento očividný rozpor (pro každého, kdo má dobrou paměť) mezi Pavlem a Benediktem nemůže než zasít rozkol v táboře stoupenců Koncilu a jeho reforem. Jako příklad lze uvést prohlášení, které pro deník Repubblica vydal biskup ze Sory, Aquina a Pontecorva, který je rovněž členem liturgické komise Italské biskupské konference: „Stěží udržím slzy,“ řekl, „prožívám nejsmutnější okamžik svého života jako biskup i jako člověk.“ Je to den smutku nejen pro mě, ale i pro mnoho dalších, kteří žili a pracovali pro Druhý vatikánský koncil. Je zmařena reforma, na které pracovalo mnoho lidí, za cenu velkých obětí, hnaných pouze touhou po obnově Církve.” Z tohoto hlediska boduje M.P. v náš prospěch, jelikož dostatečně prokáže neposlušnost nejzarytějších zastánců Druhého vatikánského koncilu. S M.P. pak budou pokřtění mít o něco větší šanci znovu, anebo poprvé, spatřit liturgii Církve a znovu si na ni zvyknout: je to postupný, ale lidsky nezbytný krok k tomu, abychom se vymanili z duchovní nemoci, která nás postihla před čtyřiceti lety.
Tyto pozitivní stránky však přijdou vniveč, pokud katolíci, dosud věrní katolické nauce a liturgii, přijmou spolu s M.P. „platnost a svatost“ nového misálu a doktrínu Druhého vatikánského koncilu. V takovémto případě M.P., místo aby byl krokem (nebo skokem!) k uzdravení, bude – a ve skutečnosti jím je – fatálním podvodem, jehož cílem je získat zpět ty katolíky, kteří se odmítají podřídit neo-modernistické reformě. Před očima máme četné příklady těch, kdo již v předchozích letech a desetiletích akceptovali kompromis mezi pravdou a omylem: víra je buď celistvá, anebo žádná.
M.P. nakonec doporučuje prolínání obou liturgií, v souladu s opakovaně vyjádřeným záměrem kardinála Ratzingera dosáhnout v budoucnu jediného římského ritu, který by byl výsledkem evoluce římského a reformovaného ritu. Neboť ačkoli M.P. opakovaně ujišťuje, že „starý“ Misál a Misál Pavla VI. mohou existovat souběžně jako dvě formy (mimořádná a běžná) římského ritu, ve skutečnosti je zřejmé, že tyto dva rity nemohou existovat souběžně, protože jeden z nich vznikl, aby nahradil ten druhý. Jediný způsob, jak zachránit reformu, by byla „reforma reformy“, která by však měla za následek destrukci – pokud by to vůbec bylo možné – tisícileté římské liturgie, kterou ani Pavel VI. vymýtit nedokázal. Už nyní je Misál „osvobozený“ od M.P. ten, který reformoval Jan XXIII.; Benedikt XVI. jej chce dále pozměnit vložením lidového jazyka, nových prefací a nových slavnostních mší: velmi brzy se ukáže, že osvojení M.P. bude pro Mši nebezpečnější než represivní projev z 24. května 1976, poněvadž hrozí, že Mše přestane existovat kvůli změnám, a nikoli kvůli jejímu zrušení.
Naším konečným závěrem tedy je neměnit ani v nejmenším náš postoj nekompromisního odmítání všech modernistických doktrín a reforem. Naše neústupnost nesměřuje k získání poct nebo uznání; jejím cílem je naopak, a to je naší povinností, dosáhnout plného vyznání víry a svatého spravování svátostí, bez jediného kompromisu směrem k omylu, pro slávu Boží, spásu duší a vítězství Církve.
Tweet