Hereze, anebo lépe souhrn herezí zrozených v srdci Církve na počátku dvacátého století pod vlivem moderní kritiky a filozofie, pod záminkou povznesení a záchrany náboženství a katolické Církve prostřednictvím radikální obrody.
Nejdůležitější autoři: ve Francii Leroy a Loisy, v Anglii Tyrrel, v Německu Schell, v Itálii (anonymní) autoři publikace „Programma dei Modernisti“, jež pozbývá originality a jen opakuje myšlenky druhých; tvrdošíjným stoupencem a zastáncem modernismu byl E. Bonaiuti. Papež sv. Pius X. vydal dva dekrety proti modernismu: dekret Svatého oficia „Lamentabili“ (3. června 1907, DB, 2001 a následující) a encykliku „Pascendi” (8. září 1907). První jmenovaný se sestává ze série 65 odsouzených modernistických tvrzení, encyklika je pak jasnou a srozumitelnou analýzou modernistických teorií a jejich rozporu se zdravou filozofií a s dědictvím celé křesťanské doktríny. Pro utvoření přesné představy o modernismu si stačí přečíst tento papežský list, který se, přes protesty modernistů, s přibývajícími lety ukázal stále více platným a objektivním. Zde je jeho schematický nástin.
Modernismus je hybridní směsí verbálního katolictví s praktickým naturalistickým racionalismem, na základě tří falešných filozofických proudů:
1. Agnosticismus (od kantismu), jež slučuje subjektivismus, fenomenologii, a relativismus, podceňuje tak rozumové poznávání.
2. Imanentismus, podle něhož lidské vědomí v sobě již virtuálně obsahuje všechny pravdy, i tu božskou, jež se rozvíjí stimulována náboženským cítěním (učení Kanta a Schleiermachera).
3. Radikální evolucionismus, pro nějž opravdová skutečnost není bytí, ale proměna uvnitř a navenek člověka (pochází od Hegela a ještě více od Bergsona).
Následky náboženského rázu:
a) Nemožnost prokázat osobního Boha, odděleného od světa.
b) Náboženství a božská zjevení jsou přirozeným produktem našeho podvědomí a dogma je jeho provizorním výrazem, podléhajícím neustálé evoluci.
c) Bible není kniha vzniklá božskou inspirací a proto musí být studována kriticky jako kniha napsaná člověkem, s možností chyb a omylů.
d) Věda nemá nic společného s vírou: kritik tak může popírat to, co připouští jako věřící.
e) Božství Ježíše Krista není možné vyvodit z Evangelií, je jen plodem křesťanského vědomí.
f) Obětní a vykupitelská hodnota smrti Ježíše Krista je názorem svatého Pavla.
g) Ježíš Kristus neustanovil Církev ani Petrovo prvenství, které pak po něm přešlo na římské papeže: současná organizace církve je výsledkem lidské náhody a může se neustále měnit.
h) Svátosti byly ustanoveny Apoštoly, kteří se domnívali, že tímto interpretují pokyny svého Mistra. Tyto svátosti slouží pouze k tomu, aby v lidech udržovaly živou myšlenku na vždy blahodárnou přítomnost Stvořitele.
i) Přísný dogmatismus římské Církve je neslučitelný se skutečnou vědou, která je spjatá s všeobecnou evolucí a sleduje její úděl.
Svatý Pius X. na závěr uvádí, že modernismus, účinkem těchto zhoubných principů, vede ke zrušení jakéhokoliv náboženství a tedy k ateismu.
Parente a Piolanti, Dizionario di Teologia Dommatica per laici, Studium Řím 1943